© www.fem-dom.cz

napsal: worm

 Když jsem na zavolání vstoupil do pokoje, uviděl jsem svou Paní, jak sedí ve svém křesílku a pohrává si s tím kratším pleteným bičem. Byl to ten, který jsem jí koupil tento týden, ale ještě nebyla příležitost ho vyzkoušet.
„Byl jsi hodný?“ zeptala se mile.
„Ano, Paní,“ odpověděl jsem a usmál se.
„Nejsem si tím tak jistá,“ prohlásila a chvíli to vypadalo, že o tom opravdu přemýšlí.
„Ne! Zasloužíš si potrestat!“ řekla najednou rozhodně.
„Ano, Paní,“ řekl jsem.
„Kdo ti dovolil stát?“ zeptala se najednou přísně a za kroužek na mém obojku mě přitáhla k zemi. Pak mi nastavila svou krásnou nožku k políbení.
„Dělej!“ poručila.
Pohlédl jsem jí do tváře a místo té milé a veselé Slečny, která se na mě dívala ještě před chvílí, jsem uviděl svou přísnou a krutou Vládkyni.
„Dělej, lízej ty nulo!“ řekla a nastavila mi nožku před obličej.
„Ano, má Paní,“ zašeptal jsem a začal svými polibky uctívat její vznešené nožky.
Zase jsem ucítil jejich opojnou a jemně dráždivou vůni a pozvolna se propadal do světa, kdy kromě povelů a doteků mé Paní všechno ostatní přestává existovat.
„K ničemu jinému, než abys mi olizoval nohy, se nehodíš,“ slyšel jsem nad sebou její výsměšně povýšený hlas.
„A také k tomu, abys mi sloužil.“
„Ale také pro zábavu a  k mučení,“ dodala po chvíli.
„Asi tě pořádně seřežu, mám na to velkou chuť,“ oznámila mi.
„Ano, Paní,“ zamumlal jsem, zatíco jsem jí olizoval bosá chodidla.
„Nebudu tě dnes ale trestat doma. Sbal věci! Zamluvila jsem na dnešek jednu docela pěknou mučírnu.“
Se smíšenými pocity jsem vykonal její pokyny. Věci, které mi nadiktovala, jsem uložil do tašky a odnesl do auta. Jel jsem podle toho, kam mi říkala a nakonec jsem zastavil před jedním nenápadným domem, kdy byla ona mučírna. Poslední kus cesty jsem už tušil, že je to tam, protože už jsme tam jednou spolu byli.
„Svlíknout!“ poručila, když za námi zapadly dveře suterénního bytu.
Rychle jsem se svléknul a na hlavu nasadil svou latexovou kuklu. Paní zatím seděla na pohovce.
„Přezuj mě,“ přikázala mi.
Vyplnil jsem její rozkaz a čekal na další povely. Paní se zvedla a s bičem v ruce došla ke kladce, která visela ze stropu.
„Sem!“ ukázala na místo pod kladkou.
Po čtyřech jsem dolezl až k ní a zůstal klečet u jejích nohou.
„Nejdřív tě pořádně zbičuju,“ řekla rozhodně.
„Vztyk!“
Postavil jsem se, jak mi poručila a zvedl ruce ke kladce. Zacvakla mi karabiny na kladce do kroužků na mých poutech na rukách a vytáhla kladku ke stropu. Zůstal jsem stát čelem ke zdi a čekal, až výprask začne. Uvědomoval jsem si ten pocit naprosté bezmoci a to, že jsem své Paní vydaný na milost a nemilost. Tušil jsem, že dnešní lekce bude tvrdá a že mě Paní šetřit nebude. Ta se mezitím postavila za mně a začala mi koncem biče přejíždět po zádech. „Popros!“ zašeptala mi do ucha.
„Poníženě Vás prosím má Paní,“ řekl jsem a cítil, jak se mi vzrušením i strachem chvěje hlas.
„A o co prosíš?“ zeptala se.
„Aby jste mě zbičovala,“ dodal jsem odevzdaně.
Věděl jsem, že kdybych nepoprosil, byl by výprask mnohem tvrdší. Ptala se mě, jen aby mě ponížila.
„No, jak chceš, co mám s tebou dělat,“ řekla výsměšně.
Díval jsem se na stěnu před sebou a čekal první ránu. Paní poodstoupila a já zatnul zuby. První rána dopadla a já si s úlevou uvědomil, že dopadla na zadek a ne na záda, jak jsem si myslel.
„Zmaluju ti prdel, žes to ještě neviděl,“ řekla má Paní a švihala mě bičem střídavě přes obě půlky zadku.
Asi po deseti minutách výprask přestal. Paní mě obešla a postavila se přímo přede mne.
„Bolí?“ zeptala se s úsměvem.
„Ano, Paní,“ přikývnul jsem.
„To je teprve začátek,“ ušklíbla se a zaryla mi své ostré nehty do prsních bradavek. Začala s nimi kroutit a tahat je nahoru, až jsem musel stát na špičkách. Bolestí jsem začal vzdychat, protože jsem myslel, že mi ty bradavky utrhne.
„Tak se mi to líbí,“ řekla spokojeně.
Pak mě pustila. Spustila kladku a ukázala na trestnou kozu.
„Tady budeme pokračovat.“
Nařídila mi, abych sundal kladku a připravil kozu na další kolo výprasku. Mezitím se opět posadila na pohovku a napila se vína, které jsme přivezli s sebou. Připravil jsem kozu, jak mi poručila. Než se znovu zvedla a došla ke mně, podíval jsem se se zvědavostí do zrcadla, jak vypadá můj seřezaný zadek. Přestože jsem dostal pořádný nářez a měl pocit, že mám zadek samé jelito, nebylo kromě červeného zabarvení vidět skoro nic.
„Dělej, ohni se přes tu kozu,“ poručila má Vládkyně netrpělivě.
Výprask pokračoval a podle toho, jak si to má Paní užívala, jsem věděl, že jen tak nepřestane. Po chvíli sice přestala, ale bylo to jen proto, aby mě ke koze připoutala koženými řemeny. Když utáhla poslední řemen, nemohl jsem kromě hlavy pohnout prakticky vůbec ničím. Myslel jsem na to, kolik otroků a asi i otrokyň bylo na této spankingové koze svými dominantními protějšky bito za trest nebo jen proto, aby jim pokorným snášení bolesti pro jejich pobavení, dokázali svou pokoru a bezmeznou oddanost. Byl to hodně zvláštní pocit.
Z přemýšlení mě vytrhla další rána, která dopadla na můj zadek. Má Paní se výpraskem bavila velice dobře, což bylo zřejmé ze slov, kterými komentovala mé kňučení v chvílích, kdy nějaká rána dopadla na nějaké zvláště citlivé místo. Přestože výprask trval už poměrně dlouho, měl jsem pocit, že rány jsou čím dál tvrdší. Na těch několik posledních použila má Paní místo biče rákosku. Když výprask opět ustal, povolila mi Paní řemeny a šla se zase napít.
„Teď bude poslední kolo,“ oznámila mi.
Nechala mě vyměnit kozu za jinou a poručila, abych se připravil na další výprask. Dostal jsem několik ran bičem. Pak vzala Paní do ruky opět rákosku. Několikrát švihla do vzduchu.
„Otroku, vydržíš pro svou Paní hodně tvrdý výprask?“ zeptala se.
„Ano má Paní,“ odpověděl jsem a cítil, že pro ni v tu chvíli vydržím všechno na světě.
„Dobře,“ řekla vlídně.
Ještě několikrát švihla rákoskou do vzduchu a pak pokračovala v mém bití. Rány byly opravdu tvrdé. Zatnul jsem ruce i zuby a myslel na to, že musím vydržet pro svou Paní cokoli, co si ona zamane. Ta představa mi skutečně pomáhala překonávat bolest, kterou jsem pro svou Paní dobrovolně podstupoval. Poslední rány mi vysázela plnou silou. Když přestala, myslel jsem si, že už si nikdy nesednu.
„Pojď sem,“ ukázala na místo před sebe.
Opatrně jsem slezl s dřevěné kozy a zůstal klečet u jejích nohou. Cítil jsem velikou únavu, ale hlavně oddanost a lásku ke své krásné a milované Vládkyni. „Jsi hodný otrok,“ řekla Paní a pohladila mě.
V tu chvíli mě pohltil pocit naprosté blaženosti a pokory. Je to něco, co může ale pochopit jen skutečně velmi submisivní osoba a také pouze k někomu, kdo si to opravdu zaslouží.
„Smíš mi teď poděkovat za výprask.“
Začal jsem líbat její lesklé lackové kozačky a děkovat za každou ránu, kterou se mě milostivě rozhodla potrestat….